Zenové príbehy

Pravý mistr nelže

Učenec se zeptal zenového mistra Gudóa: "Co se stane s osvíceným člověkem po jeho smrti?" Gudó odvětil příkře: "Jak to mám vědět?" Učenec řekl: " Protože jsi mistr." Nato Gudó poznamenal: "Ano, ale ne mrtvý."

Skutečná cesta

Mladý zenový mnich se svého mistra chytrácky vyptával: "Mistře, není to tak, že člověk musí nejprve bloudit, má-li najít cíl, k němuž směřuje?" Mistr odvětil: "Od té doby co nemám žádný cíl, už nebloudím!"

Než se pes unaví

Mladý muž vyhledal zenového mistra: "Mistře, jak dlouho to bude trvat, než dosáhnu vysvobození?" "Možná deset let," odpověděl mistr. "A když vynaložím velkou námahu, jak dlouho to potom bude trvat?" ptal se žák. "V tom případě to může trvat dvacet let," řekl mistr. "Já se opravdu budu snažit být na sebe tvrdý. Chci dospět k cíli co nejrychleji," ujištoval muž. "Pak," opáčil mistr, "to může trvat i čtyřicet let."

Chov brouků ve vlastní hlavě

Putovali spolu dva zenoví mniši Tansan a Ekido a dospěli k brodu. Na břehu stála překrásná mladá dívka v hedvábném kimonu. Očividně měla strach přejít přes řeku, protože ji vzedmuli silné deště.Ekido se rychle podíval jinam. Naproti tomu Tansan nezaváhal a beze slova vzal dívku do náruče a přenesl ji přes řeku. Na druhém břehu ji opatrně postavil a oba mniši pokračovali mlčky v cestě. Uplynula čtvrthodina, půlhodina, celá hodina. Tu Ekido vyhrkl: "Co to do tebe vjelo Tansane! Porušil si několik mnišských pravidel naráz. Jak sis té hezké dívky vůbec mohl všímat, natož se jí dotknout a přenést jí přes řeku?" Tansan klidně opáčil: "Já jsem jí nechal u řeky, ty jí ještě neseš?".

Jak se věci správně dělají

Mladý zenový mnich se ustaraně ptal svého mistra: "Mistře, až jednou budu umírat, jak to mám správně udělat?" Mistr klidně odvětil: "Až budeš umírat, tak prostě umři."

Liška a králík

"Protože lišce jde o oběd, králíkovi však o život," odpověděl mistr.

Pronásledování žádostí

Žáci byli ponořeni do vzrušené debaty, když k nim přistoupil mistr. "O čem jste diskutovali?" zeptal se. "Mluvili jsme o tom, jak velice trpíme tím, že nás pronásledují škodlivé žádosti." Mistr se zasmál: "Tak daleko ještě nejste. Zatím je to tak, že žádosti pronásledujete vy."

Kde se vzal hněv?

Mladý žák zenu Jamaoka Teššú, navštěvoval jednoho mistra po druhém a naplňovalo ho pýchou, když mohl demonstrovat své duchovní vědomosti. Nakonec hovořil před zenovým mistrem Dokuonem ze Šokoku, který právě seděl v zahradě a kouřil dýmku.Jamaoka řekl: "Duch, Buddha a živí tvorové nakonec neexistují. Pravá přirozenost jevů je prázdnota. Není žádné uskutečnění, žádné mámení, žádná moudrost, žádná prostřednost. Není žádné dávání ani nic, co se přijímá." Dokuon, který tiše pokuřoval, neříkal nic. Najednou uhodil svou bambusovou dýmkou Jamaoku do hlavy. To mladého muže náramně rozhněvalo. "Jestliže nic neexistuje," tázal se Dokuon jemně, "kde se tu vzal ten hněv?"

Vidět přítomnost

"Setkal jsem se v Himálajích se svatým mužem, který dokáže vidět do budoucnosti a cvičí své žáky, aby to uměli také," vypravoval s velkým zaujetím jeden mladý muž. "To umí každý," řekl zenový mnich znuděně, "moje cesta je daleko těžší." "A jaká je?" dotazoval se zvědavě mladý muž. Mistr řekl: "Přivádím lidi k tomu, aby viděli přítomnost."

Na vlasech nezáleží

Po několika týdnech přijel docent z Oxfordu a hodlal také strávit nějaký čas v klášteře. Při přijímací ceremonii se mladý docent v zásadě sice chtěl zařadit, jen vlasy si chtěl nechat, protože prý brzy bude přednášet v cizině. Mistr se usmál a rozhodl: "Buď půjdou vaše vlasy okamžitě dolů, nebo vás nechám vyprovodit." S dušeným hněvem Angličan poukázal na mou vlasatou hlavu. Mistr jen mávl rukou a řekl jako mimochodem: "Tomu na vlasech nezáleželo."

Co může mistr dát?

Jeden žák se zeptal zenového mistra Philipa Kapleaua: "Co mi zenový mistr může dát?" Kapleau odpověděl: "Nemůže ti dát nic, co už nemáš, ale může ti vzít mnohé, co je cizí tvé pravé přirozenosti."

Co je to zen?

Mladý Američan se vydal hledat moudrost zenu a odebral se do japonského kláštera, v němž strávil několik měsíců. Stále se mistra ptal: "Co je to zen?"Ale nedostalo se mu odpovědi. Aby ukázal, jak to se svým hledáním myslí vážně, a aby demonstroval svou oddanost, začal ráno, v poledne a večer čistit společné záchody. Avšak zenový mistr nedával ani v nejmenším najevo, že by to na něj udělalo dojem, a mladý muž se cítil uražen. Po několika dnech si ujasnil, že kdyby si byl přál čistit záchody, mohl to dělat kdekoli jinde, a rozhodl se, že z kláštera odejde. Zpravil zenového mistra o svém rozhodnutí. Mistr poznamenal: "Zen je tohle."

Duch v domě

Jeden vesničan rozčileně přispěchal k zenovému mistrovi do kláštera: "Mistře, mistře! Máme veliký strach, v našem domě žije duch. Prosím tě, pověz mi, co mám dělat." Mistr klidně odpověděl: "Prostři ještě jeden příbor!"

Otevřete svou vlastní pokladnici

První pravidlo zenu

Nový mnich přišel za mistrem Džóšuem. "Právě jsem vstoupil do bratrstva a chtěl bych se naučit první pravidlo zenu", řekl. Džóšú se optal: "Už jsi večeřel?" Novic odpověděl: "Ano, už jsem jedl." Džóšú řekl: "Tak si umyj misku."

Svaté skutky

Zenový mistr Bankei seděl uprostřed svých žáků a vyučoval je. Mezi posluchače se vmísil kněz sekty Sinšú, jejíž členové věří na zázraky a na spasení pomocí magických rituálů. Ze žárlivosti na množství Bankeiových posluchačů působil takový neklid, že Bankei přerušil svůj výklad a muže se zeptal, zda nechce něco povědět. Muž vstal a pyšně zvěstoval: "Zakladatel mého náboženství dokáže z jednoho břehu řeky štětcem napsat své jméno na list papíru, který drží v ruce pomocník na druhém břehu řeky, a ta řeka je široká deset metrů. Jaké zázraky umíš učinit ty?" Bankei odpověděl: "Když mám hlad, najím se, a když jsem unavený jdu spát."

Vyšší logika

Z velkého zástupu žáků se hlásí o slovo mladý muž: "Mistře, vysvětli nám prosím, co je to ta 'vyšší logika', o níž stále hovoříš a o níž jsi už mnohokrát prohlásil, že je nezbytné jí porozumět, chce-li někdo dosáhnout pokroku na duchovní cestě." Mistr se usmál. "Dobře, vysvětlím vám to na konkrétním příkladě: Dva muži spadnou do špinavého komína. Jeden zůstane čisty a druhý se zamaže od sazí. Kdo z těch dvou se umyje?" "Samozřejmě ten, který je plný sazí," odpoví žák. "Chyba lávky!" říká mistr. "Ten čistý se umyje. Vidí totiž, že druhý je zamazaný od sazí, a proto si myslí, že on je zamazaný také. Špinavý se naproti tomu považuje za čistého, protože vidí, že ten druhý je čistý. Tak dobře:  Spadnou podruhé do komína. Který se umyje?" "Od teď vždy ten zamazaný," hrdě říká žák. "Chyba lávky!" opáčí mistr. "Kdo to kdy slyšel, aby dva spadli do jednoho komína plného sazí, a jeden se zamazal a druhý ne? Vidíte - to všechno prohlédnout, to je vyšší logika!"

Kdo s čím zachází

Doko, buddhistický filozof a přívrženec vidžňaptimátrá (vyučovací formy absolutního idealismu), se zvedl z množství mnichů a zeptal se zenového mistra: "Jaké musí být mé já, aby mohlo hledat pravdu?" Mistr odpověděl: "Není žádné já, a tak ani nemůžeš způsobit, aby se dostalo do určitého stavu. A není žádná pravda, kterou bys mohl hledat." Doko řekl: "Jestliže není ani já, které se má vychovávat, ani pravda, která se má hledat, proč se tedy kolem tebe shromažďují všichni tito mniši a chtějí studovat zen?" Mistr se rozhlédl a řekl: "Nikoho nevidím." Doko se touto otázkou nenechal zmást a ptal se dále: "Co je učíš?" Mistr odvětil: "Nemám jazyk, jak bych mohl něco učit?" Nato Doko rozhněvaně zvolal: "Jak mi můžeš říci do tváře takovou lež?" "Nemám-li jazyk, abych jiné vyučoval, jak bych mohl vyslovit lež?" opáčil mistr jemně. Nato vykřikl Doko zoufale: "Nedokážu tvou řeč sledovat." Mistr řekl klidně: "Já sám sobě také pramálo rozumím."

Snílci a probuzený

Několik hodnostářů města bylo v klášteře pozváno k jednoduchému jídlu. Chtěli udělat na zenového mistra dojem, a tak se bavili o velice duchovních tématech, o znovuzrození a karmě. Nakonec promluvil starosta: "Vážený mistře, zajímal by nás především váš názor na téma znovuzrození." Mistr vzhlédl od svého talíře a řekl: "Už jste ochutnali? Ta ředkev je výtečná."

Módní hit současnosti

Zenový poustevník seděl na břehu řeky když tu ho při zazenu vyrušil mladý muž. Mladý muž poklekl a řekl: "Mistře, chci se stát vaším žákem." "Proč?" zeptal se mistr." Protože chci nalézt vysvobození." Mistr náhle vyskočil, popadl mladého muže vzadu za krk, dovlekl ho k řece a podržel mu hlavu pod vodou. Mladý muž se zmítal, ale mistr nepovolil. Po nějaké chvli mladého muže konečně pustil. Muž zvracel vodu, kterou spolykal, a lapal po vzduchu. Po několika minutách se uklidnil. "Po čem jsi nejvíc toužil, když jsem ti držel hlavu pod vodou?" zeptal se mistr. "Po vzduchu," řekl mladý muž. "Dobrá," řekl mistr. "Vrať se tam, odkud jsi přišel, a přijď zase za mnou, až budeš toužit po vysvobození právě tak, jako jsi právě toužil po vzduchu."

Zaručený návod

Mnich Ma-cu se tvrdošíjně cvičil v zazenu, sezení v meditaci, a proto na něj zenový mistr Chuaj-žang začal dorážet: "Co je cílem zazenu?" "Cíl," odpověděl Ma-cu, "spočívá v tom, abych se stal buddhou." Nato zdvihl Chuaj-žang dlaždici a začal ji dřít o skálu. "Co to děláte, mistře?" ptal je Ma-cu úžasle. "Leštím tuto dlaždici, aby se z ní stalo zrcadlo," řekl Chuaj-žang. "Jak je možné, aby se leštěním z dlaždice stalo zrcadlo?" zeptal se Ma-cu. "Jak je možné, aby se zazenem z někoho stal buddha?" opáčil Chuaj-žang.

Zlatá střední cesta

Jeden zvlášt horlivý novic se dnem i nocí cvičil v zazenu, snad ani nespal a jedl pramálo. Mistr si ho povolal k sobě a radil mu, aby omezil své usilování a bral větší ohled na své zdraví." Ale já hledám vysvobození a nechci ztrácet čas," vysvětloval novic. "A odkud víš." zeptal se ho mistr, "že osvícení běží před tebou a ty musíš za ním utíkat? Třeba je za tebou, pospíchá za tebou, a jen tě při tvém tempu nedokáže dohonit."

Cesta k osvobození

Jeden už starší mnich přišel k zenovému mistrovi a řekl: "Za svůj život jsem vyhledal množství duchovních učitelů a postupně jsem se vzdával mnoha potěšení, jen abych bojoval se svými žádostmi. Dlouhý čas jsem se postil, po léta jsem se podroboval celibátu a pravidelně jsem se trýznil. Dělal jsem všechno, co se ode mě požadovalo, a skutečně jsem strádal, ale osvícení se mi nedostalo. Všeho jsem se vzdal, upustil jsem od vší žádosti, vší radosti, všeho snažení. Co mám teď ještě učinit?" Mistr odvětil: "Vzdej se i strádání!"

Koncentrace a uvolnění

Na závěr seššinu (několika dnů intenzívního zazenu) seděli všichni v tiché meditaci. Doutnající tyčinky šířily sakrální vůni, bylo cítit, jak narůstá duchovní koncentrace. Tu vypustil zenový mistr větry. Na několik okamžiků byl téměř hmatatelně mezi mnichy znát určitý neklid. Když se ho posléze zeptali, zda mu to nedopatření bylo trapné, zenový mistr odpověděl: "Nebylo to žádné nedopatření, byl to záměr. Na okamžik naprosto zřetelně závisela rovnováha světa na mně."

Velký mistr

Byl čas, kdy měl zenový mistr Siian-ša vyučovat, ale mistr seděl před shromážděnými mnichy a neřekl ani slovo. Asi po dvaceti minutách si mniši mysleli, že dnes asi vyučování nebude, a začali odcházet.Tu zazněl mistrův ostrý hlas: "Jak vidím, jste všichni vyřezaní ze stejného dřeva. Ani jeden z vás nemá bystrozrak potřebný k tomu, aby jasně viděl. Přišli jste, abyste viděli, jak otevřu ústa a breptám slova, která byste si osvojili ve víře, že obsahují nějaké pravdy. Je to bída, že žádný z vás nepozná, oč skutečně jde. Kdybyste zůstali takoví, byla by to tragédie."

Spravné učení

Jednoho dne mnich, který vedl klášter, navštívil zenového mistra Rinzaie a zeptal se ho: "Co je nakonec celým smyslem Buddhova zákona?" Mistr Rinzai vyskočil ze svého místa, popadl představeného kláštera jednou rukou za límec, druhou ho udeřil a pak ho od sebe odstrčil. Představený tu stál jako zasažený bleskem. Mnich, který seděl za ním, mu řekl: "Proč se neukloníte a nepoděkujete?" Představený kláštera se uklonil, poděkoval a najednou, zčistajasna, se mu dostalo satori.

Bez masek

Návštěvník se ptal zenového mistra Džóšú, pod jakým heslem stojí jeho klášter. Džóšú potřásl hlavou: "Tady nemáme žádné heslo" "Ale jste tu přece opatem? Určitě tu musí být nějaké heslo z Buddhových výroků," ptal se návštěvník. Džóšú odpověděl: "Tady nemáme žádné heslo. A jediné slovo, které ve svém klášteře nerad slyším, je 'Buddha'."

Co je nejsvatější

Bylo to v zimě, když Ikkjú byl na cestách a přenocoval v malém chrámě. Noc byla velmi chladná, a na chrámovém oltáři stály tři dřevěné sošky Buddhy. Bez rozmýšlení Ikkjú jednu ze sošek zapálil, aby se zahřál. Náhodou se probudil představený chrámu, cítil kouř a běžel do meditační síně, aby zjistil, co se děje. Nevěřil vlastním očím. Ikkjú si tu spokojeně seděl před hořící soškou Buddhy a ohříval si ruce. "Zbláznil ses? Jak můžeš udělat něco takového?" křičel představený chrámu. Ikkjú klidně opáčil: "Buddhovi ve mně bylo velice zima. Stál jsem před volbou, zda obětovat dřevěného Buddhu živému nebo živého Buddhu dřevěnému." Ale představený chrámu Ikkjúovým slovým nerozuměl, byl zcela vyveden z míry a křičel: "Kliďse odtud! Spálil jsi Buddhu." Tu začal Ikkjú prohrabávat popel z Buddhovy sošky, která mezitím shořela, opíraje se o zvyk hledání šari v popelu (jakési minerální sraženiny, která se po spálení lidského těle nachází v popelu a podle níž buddhisté poměřují svatost zemřelého). "Co to děláš tedy" volal představený chrámu rozčileně a nechápavě. "Hledám Buddhovo svaté šari." Tu se představený chrámu dal do smíchu a řekl: "Ty ses úplně zbláznil. Jak bys mohl čekat šari u dřevěného Buddhy?" "Tak mi dones i ty další dvě sošky " požádal Ikkjú, "noc je dlouhá a stále ještě mi je zima!"

Karma, soucit a pravda

Na břehu moře žili tři staří zenoví mniši, kteří pokročili tak daleko ve svém duchovním vývoji, že se kolem nich děly zázračné věci. Když ráno ukončili meditaci a šli se vykoupat do moře, pověsili své meditační pláště prostě do větru.A pláště zůstaly vlát ve větru, dokud se mniši nevrátili a neoblékli si je. Jednoho dne, když se ti tři právě koupali, viděli, jak se najednou do vody vrhl mořský orel, a když se opět vznesl do vzduchu, držel v zobáku mrskající se rybu. Jeden mnich řekl: "Zlý pták!" Tu jeho plášt spadl do písku. Druhý mnich řekl: "Nebohá ryba!" Tu i jeho plášt padl k zemi. Třetí mnich se díval za ptákem, jak odlétá s mrskající se rybou v zobáku, je stále menší a menší, až zcela mizí za obzorem. Mlčel - a jeho plášť zůstal viset ve větru.

Umění cesty

Džóšú se cvičil v zenu u mistra Nansena až do jeho smrti. Jednoho dne se Džóšú Nansena zeptal: "Co je to cesta?" Nansen odpověděl: "Duch všedního dne je cesta." Džóšú se ptal: "Máme o ni usilovat?" Nansen odpověděl: "Usiluješ-li o ni, už jsi ji propásl." Džóšú se ptal dál: "Jestliže o ni neusilujeme, jak pak můžeme vědět, zda jsme na cestě?" Nansen řekl: "Cesta nemá nic společného s 'věděním' nebo 'nevěděníní . Vědění je jen slepé vnímání. Nevědění je mámení. Jestliže nakonec, bez usilování, cesty dosáhneš, je jako širý prostor nebe: jasná a prázdná. Nemůžeš si to vynutit ani tím, ani oním způsobem. Proč chceš násilím určovat, co je správné a co špatné?" V tom okamžení se Džóšúovi dostalo satori.

Svoboda neposkvrněných

Falešný zdroj

Žák: "Říkáte prý, že celý vesmír je jediný průhledný krystal, jak tomu mám rozumět?" Suan: "Celý vesmír je jediný průhledný krystal, nač tomu rozumět?" Následujícího dne se ptá mistr Suan žáka: "Celý vesmír je jediný průhledný krystal, jak tomu rozumíš?" Žák: "Celý vesmír je jediný průhledný krystal, nač tomu rozumět?" Mistr Suan: "Vidím, že s tebou cloumají démoni." 

Velký Bůh

Otec jezuita William Johnston píše o tom, že když se zdržoval v japonském zenovém klášteře, mistr se ho ptal na metodu, podle níž medituje. Johnston odpověděl, že tiše, beze slov, myšlenek, obrazů nebo idejí sedí v přítomnosti Boží. Mistr se zeptal, zda je jeho Bůh všude, a když Johnston odpověděl kladně, zeptal se ho mistr, zda je "zcela zahalen do Boha". Johnston řekl, že ano. "A to prožíváte?" zeptal se mistr. Johnston řekl, že ano. "Výborně, výborně," řekl mistr, "jen tak dál. Časem zjistíte, že Bůh zmizí a zůstane jenom Johnston." Johnstona tato poznámka šokovala, protože mu zněla jako popření všeho toho, co mu bylo svaté. Proto mistrovi odporrn a řekl: "Bůh nezmizí. Ale možná Johnston, a potom zůstane už jenom Bůh." "Ano, ano," opáčil mistr usmívaje se. "To je totéž. Tak jsem to myslel."

Pošetilost

K jednomu zenovému mistrovi přišel jednoho dne mladý muž a vypravoval mu s velkou radostí, že mu rodiče konečně dovolili studovat práva."Nezaleknu se žádné námahy, jen když úspěšně ukončím studium." Mistr, který nenadělal mnoho řečí, mladého muže trpělivě poslouchal a řekl pouze: "A pak?" "Pak ze mě bude dobrý advokát," řekl mladý muž nadšeně. "A pak?" ptal se mistr dále. "Pak," řekl mladý muž, "povedu mnoho procesů, z nichž většinu vyhraju, získám si popularitu a klienti se ke mně jen pohrnou." "A pak?" zeptal se zas mistr. "Pak," pokračoval mladý muž, "vydělám spoustu peněz, ožením se, založím rodinu, postavím velký dům, koupím si drahé auto a budu mít krásný život." Mistr se zas a s velkým klidem zeptal: "A pak?" "Pak," řekl mladý muž zamyšleně, "pak jednoho dne zemřu." Ještě jednou se mistr zeptal: "A pak?" 

Lepší okovy

Jeden laický žák přišel celý rozzářený ke svému zenovému mistrovi: "Právě mě povýšili!" Mistr opáčil: "To je mi líto; ale budeme-li svorní, všechno nějak vydržíme." Za dva dny tentýž muž přichází opět: "Firma zkrachovala, propustili mě." A mistr povídá: "To je dobrá zpráva. Pojďme si vypít skleničku saké, teď se možná stane něco velmi pěkného."

Rodinné štěstí

Bohatý muž požádal zenového mistra Sengaie, aby napsal něco o pravém rodinném štěstí, něco, co by jako moudrost mohl předat dalším generacím.Sengai vzal malý list papíru a psal: "Otec umře, syn umře, vnuk umře." Když muž tato slova přečetl, rozzlobil se. "Žádal jsem tě, abys zapsal něco o štěstí mé rodiny. Proč si z toho děláš žerty?" "Rozhodně nemám v úmyslu žertovat," vysvětloval Sengai. "Kdyby tvůj syn měl zemřít dříve, než ty sám zemřeš, uvrhlo by tě to do hlubokého zármutku. Kdyby tvůj vnuk zemřel před tvým synem, tobě a tvému synovi by to zlomilo srdce. Jestliže však tvoje rodina, generace za generací, bude opouštět svět tak, jak jsem to napsal, bude to odpovídat přirozenému chodu života. A tomu říkám pravé štěstí."

Žádný zisk

Starosta nabídl odměnu padesáti zlatých každému, kdo přijde s návrhem, jak vesnici ušetřit peníze. Zenový mistr té vesnice starostovi navrhl: "Škrtněte odměnu!" 

Požehnaný

Mnich potká na návsi poustevníka, kterému vyhořelo jeho skromné obydlí, a vyjadřuje mu upřímnou soustrast. Poustevník opáčí: "Není to tak zlé. Od té doby, co mi vyhořela chýše, nic už mi v noci nepřekáží v pohledu na měsíc."

Škodolibost?

Když se blížil konec starého zenového mistra, všiml si, že jeho žáci pro něho plánují skvostný pohřeb. Zavolal je k sobě, vysvětlil jim, že nechce, aby marnili čas takovým nesmyslem, a vyjádřil přání, aby ho nechali nepohřbeného." Položte mě někam na kraj lesa a nestavte žádný náhrobek; květiny a tráva, to je nejlepší náhrobek. Celé stvoření má mít účast na mém pohřbu. Chtěl bych zetlít co nejméně nápadně." Žáci protestovali: "Když tě nepohřbíme, sežere tě divoká lesní zvěř!" Mistr jim dal za pravdu, že když ho nechají nepohřbeného, nepochybně ho sežere divoká lesní zvěř. "Ale," pokračoval, "pohřbíte-li mě do země, určitě mě sežerou červi. Proč nadržujete červům?"

Zdroj štěstí a neštěstí

Starý zenový mistr, u něhož žil už jen jeden mnich, choval koně. Jednoho dne utekl jeho nejcennější hřebec. Sousedé přišli, aby mu vyjádřili politování, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že je to neštěstí?" Nazítří se hřebec vrátil a přivedl s sebou několik divokých koní. A sousedé zase přišli, tentokrát aby mu blahopřáli k tomu štěstí, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že to je štěstí?" Nazítří se přihodilo, že když se mnich pokoušel jednoho z divokých koní zajíždět, spadl a zlomil si nohu. Zas přišli sousedé, aby dali najevo soucit, ale zenový mistr jen řekl: "Odkud víte, že je to neštěstí?" Krátce nato došlo k válce, ale mnich kvůli zranění nemohl být odveden k vojsku. Odkud ale víte, že je to štěstí? 

Jen úhel pohledu

V jedné malé vesničce žila stará žena, které přezdívalí "Plačka". Plakala, když pršelo, a plakala, když svítilo slunce. Když se o ní doslechl zenový mistr ze sousední vesnice, navštívil ji: "Proč bez přestání pláčeš, stará ženo?" "Mám dvě dcery," dala se žena do vyprávění, "starší prodává pantofle ze slámy, mladší zas deštníky. Když je pěkné počasí, musím pořád myslet na mladší u které nikdo nekupuje deštníky. A když prší, musím pořád myslet na tu starší, u které pak nikdo nekupuje slaměné pantofle." "Pomysli jen na to, že se tvé starší dceři daří obchody, když slunce svítí, a že za deště se dobře prodávají deštníky tvé mladší dcery" radil zenový mistr. A od toho dne už "Plačka" neplakala. Usmívala se za deště a usmívala se i za slunečního svitu. Brzy se jí začalo říkat "Usměvavá".

Dobrý spojenec

Jeden muž se ve svém zoufalství obrátil k zenovému mistru o radu. "Půjčil jsem jednomu příteli třicet zlaťáků, ale on už teď o tom nechce nic slyšet. Protože nemám svědky, nemám před soudem šanci." Mistr mu radil: "Pozvi svého přítele do čajovny a potom se tam před lidmi zmiň o tom, že bys od něj rád dostal zpět těch sto zlaťáků, které jsi mu půjčil." "Ale vždyť jich bylo jen třicet," zvolal muž. "No právě," vysvětloval mistr, "právě tohle vykřikne i tvůj přítel. Chtěl jsi přece mít svědky."

Síla víry

Velký japonský zenový válečník jménem Nobunaga se rozhodl napadnout nepřátelské vojsko, ačkoliv měl jen desetinu počtu mužů, kterým velel protivník. Byl přesvědčen o vítězství, avšak jeho vojáci měli pochybnosti. Na cestě do bitvy nechal zastavit u šintoistického chrámu a řekl svým mužům: "Nyní navštívím chrám a pak hodím mincí. Padne-li hlava, zvítězíme; padne-li číslo, prohrajeme. Jsme všichni v rukou osudu." Nobunaga vstoupil do chrámu a soustředil se na tichou modlitbu. Pak vyšel ven a hodil mincí. Padla hlava. Vojáci jásali a byli tak žádostivi boje, že bitvu lehce vyhráli. "Nikdo nemůže nic podniknout proti osudu," řekl Nobunagovi po bitvě služebník. "Zajisté, že ne," řekl Nobunaga a ukázal mu minci s hlavou na obou stranách.

Lenivec

Zenového mistra Bokadžu se jednou jeden mnich zeptal: "Musíme se každý den oblékat a jíst; jak by se tomu všemu dalo uniknout?" Bokadžu odpověděl: "Oblékneme se a najíme se." Mnich řekl: "Tomu nerozumím.'" Tu Bokadžu řekl: "Jestliže nerozumíš, obleč si šaty a najez se jídla."

Souzení

Zenový mnich stál na malém pahorku a díval se do krajiny. Několik lidí, kteří šli kolem a viděli ho tam stát, se o něm začalo bavit. Jeden řekl: "Jistě se dívá po svém psovi." Jiný myslel: "Ne, on asi vyhlíží přítele," a třetí řekl: "A co, určitě má jen požitek z chladného vzduchu tam nahoře." Protože se ti tři nemohli shodnout, rozhodli se, že půjdou na pahorek a muže se zeptají. První se zeptal: "Proč tu stojíš? Utekl ti pes?" "Ne," odpověděl muž, "žádného psa nemám." Potom se zeptal druhý: "Tak asi vyhlížíš přítele?" "Ne," odpověděl muž, "ani tohle nedělám." Nakonec se ho zeptal třetí: "Máš snad tedy požitek z čerstvého větru tady na kopci?" "Ne," odpověděl muž, "ani z čerstvého větru tady nahoře nemám požitek." Tu se ho zeptali všichni tři: "Proč tu tedy stojíš?" Tu odpověděl mnich: "Prostě si tu jen tak stojím."

Cena útěchy

Zenový mistr Rjókan Daigu vedl velmi skromný život v malé chýši na vrcholku hory. Jednou večer se do chýše dostal zloděj, všechno prohrabal, při nejlepší vůli však nedokázal najít nič cenného. Když Rjókan přišel ke dveřím a spatřil zlodějův překvapený ale i zklamaný obličej, řekl: "Vážil jsi dlouhou a obtížnou cestu, aby ses dostal až sem ke mně nahoru, a tak bys neměl odejít s prázdnýma rukama. Vezmi si jako dar moje šaty" Když si ohromený zloděj vzal oblečení a odešel, posadil se Rjókan dočista nahý před chatu, hleděl do večerního nebe a říkal si: "Je to ale chudák. Škoda, že mu nemůžu darovat tento překrásný měsíc."

Slušnost se vyplácí

Jednoho dne vnikl do chýše zenového mistra Šičiri Kodžuna zloděj. "Sem s penězi, nebo tě zabiju!" hrozil. Kodžun klidně odvětil: "Moje peníze jsou tamhle v zásuvce. Vezmi si je, ale snad bys mohl být tak hodný a trochu mi tam nechat, protože bych si zítra potřeboval ještě koupit rýži." Zloděj byl sice velmi udiven, pak si však skutečně nevzal úplně všechny peníze. Když už byl u dveří, řekl Kodžun: "Když člověk něco dostane, měl by za to také poděkovat." "Děkuji," odvětil zloděj, potřásl hlavou a zmizel. Zanedlouho byl muž při jiném vloupání zatčen a doznal, že mezi jinými okradl i zenového mistra. Ten pak byl předvolán na strážnici. "Ukradl i vaše peníze, mistře?" zeptal se ho policista. "Ó ne, nic mi neukradl. Peníze jsem mu dal a poděkoval mi za ně," řekl Kodžun. Když si muž odpykal trest, který mu byl vyměřen za ostatní jeho přečiny, přišel k zenovému mistru Kodžunovi a prosil ho, aby se směl stát jeho žákem.

Velké srdce

Když zenový mistr Bankei pořádal meditační týdny, přicházeli žáci ze všech částí Japonska, aby se jich zúčastnili. Během jednoho z těchto setkání byl jeden žák přistižen, jak kradl. Přednesli věc Bankeiovi a žádali ho, aby byl pachatel odstraněn ze skupiny. Bankei celou událost ignoroval. O něco později byl žák opět přistižen při krádeži a zase Bankei záležitost přehlížel. To pohněvalo ostatní žáky, a tak napsali Bankeiovi žádost, v níž požadovali okamžité vyloučení zloděje, v opačném případě by prý všichni společně opustili klášter. Když si Bankei žádost přečetl, svolal všechny k sobě. "Jste chytří muži," řekl jim. "Víte, co je správné a co nesprávné. Chcete-li, můžete jít a studovat někde jinde, ale tento ubohý bratr rozlišovat mezi správným a nesprávným neumí. Kdo ho to naučí, když to neudělám já? Nechám si ho tu, i když vy ostatní odejdete." Když zloděj uslyšel tato slova, vytryskl mu z očí proud slzí a opustila ho veškerá žádostivost po krádežích.

Velká přeměna

Když Pchu-chua zestárl, požádal jednoho dne místo o pokrm o přiměřený oděv. Mnozí mu pak nabízeli všechny možné kusy oděvu, ale Pchu-chua všechny odmítal. Když se o Pchu-chuově prosbě dozvěděl zenový mistr Rinzai, objednal rakev a daroval ji Pchu-chuovi s těmito slovy: "Nechal jsem pro tebe zhotovit přiměřený oděv, učiň s ním, co chceš." Pchu-chua byl přeštastný, uvázal si rakev na záda, tančil s ní ulicemi za zpěvu písně oslavující mistra Rinzaie a vyhlašoval, že zítra u východní brány města dojde k jeho přeměně. Nazítří se všichni obyvatelé města seběhli u východní brány, ale Pchu-chua prohlásil: "Dnes se mi to nehodí, přijde zítra k jižní bráně." Nazítří Pchu-chua vyhlásil, že všichni mají druhý den přijít k západní bráně. Když však potom davu lidí sliboval, že si přijdou na své až zítra u sevení brány, lidem se už běhání za ním omrzelo. Byl tedy přistí den Pchu-chua u severní brány sám. Uložil se do rakve a požádal náhodného kolemjdoucího, aby přitloukl víko. A tak vešel Pchu-chua v přeměnění.

Tajemství pravdy

Jeden konfuciánský básník kdysi přišel k zenovému mistru Chuej-tchangovi: "Prosím, odhal mi tajemství svého učení." Nato Chuej-tchang citoval Konfuciův výrok: "Myslíš, že před tebou něco skrývám, můj žáku? Opravdu nemám, co bych před tebou skrýval." Protože Chuej-tchang básníkovi nedovolil, aby mu kladl další otázky; byl básník velmi zmaten a nezbylo mu než odejít. Krátce nato se oba náhodně potkali v horách a šli spolu kus cesty. Když procházeli kolem keře divokého vavřínu, otočil se mistr ke svému průvodci a zeptal se: "Cítíš tu vůni?" Když se mu dostalo kladné odpovědi, řekl Chuej-tchang: "Vidíš, nemám, co bych před tebou skrýval!" Při těchto slovech básník dosáhl satori.

Čas na legraci

Dva zenoví mistři Čao Čou a Wen Jüan spolu jednoho dne žertem vedli disputaci. Dohodli se, že ten, jehož argumenty budou silnější, bude poražený, a ten, kdo bude mít chabější argumenty, bude vítězem. Jako cenu měl poražený vítězi dát pohlavek. "Ty mluvíš první," řekl Čao Čou Wenu Jüanovi. Wen Jüan řekl: "Jsem osel." Čao Čou: "Já jsem lejno, které ten osel utrousil." Wen Jüan opáčil: "A já jsem červ v tom lejnu." Čao Čou se zeptal: "Co děláš v tom lejnu?" Wen Jüan vysvětlil: "Jsem v něm na prázdninách." Čao Čou řekl: "Tak dobře, dej mi pohlavek."

Dva bratři

V malém klášteře v severním Japonsku žili dva bratři. Starší byl vzdělaný, zato mladší byl hloupý a navíc měl jen jedno oko. Bývalo zvykem, že když přijde poutník a vyhraje v debatě o nejvyšších pravdách, nechají ho za to přespat. Jednoho večera zaklepal na dveře putující mnich. Starší bratr byl už unaven od čtení posvátných písem a tak řekl mladšímu, aby ho zastal v rozpravě s cizincem. "Pokud možno potichu...", volal za ním. A tak mladší bratr uvedl cizince do chrámu a tam oba usedli. Po chvíli však přiběhl poutník ke staršímu bratrovi a oznámil mu: "Váš bratr je skvělý. Porazil mě." "Vyprávějte, jak to bylo," naléhal starší bratr. "Tak se podívejte," začal poutník. "Nejdříve jsem zvedl jeden prst, to jako že Buddha je jeden. On zvedl dva, tedy že Buddha a jeho učení. Tak jsem zvedl tři, že přece Buddha, jeho učení a žáci, kteří podle něj žijí. Vtom mi zamával pěstí před obličejem na znamení toho, že všechno přece pochází z jednoho! Čímž on vyhrál a já si musím jít hledat nocleh jinam. S těmy slovy se cizinec rozloučil a zmizel. "Kde je ten drzoun?," sháněl se po něm mladší bratr. "Mám dojem, že prohrál v debatě," odpověděl mu starší. "Nic nevyhrál. Chystám se mu namlátit," vykřikoval mladší. "Tak pověz, o co šlo," uklidňoval ho starší. "No jak mě uviděl, zvedl jeden prst. To mě chtěl urazit, že mám jen jedno oko. Že byl cizinec, chtěl jsem na něj být zdvořilý. Zvedl jsem dva prsty, abych mu blahopřál, že on má dvě oči. Ten nezdvořák však vzápětí zvedl tři prsty, jako že my oba dohromady máme jen tři oči. To už mě dopálilo a chtěl jsem mu dát pěstí, ale on si utekl. No a to je vlastně všechno." 

Proč se to děje?

Zatím co si Tózan umýval misku, viděl jak se dvě vrány perou o žábu. Mnich, který byl u toho, se zeptal:
"Mistře, proč se takové věci dějí?
"Pro Tebe", odvětil Tózan.

Zen v každém okamžiku

Studenti zenu pobývají se svými mistry alespoň deset let, než si troufnou vyučovat ostatní. Tenno, který si právě odbyl učednická léta a stal se učitelem, navštívil Nan-ina. Toho dne pršelo, a tak měl Tenno na nohou dřeváky a v ruce deštník.
Když se pozdravili, poznamenanal Nan-in: "Předpokládám že jsi nechal dřeváky v předsíni. Rád bych věděl, stojí-li deštník po pravé nebo levé straně dřeváků."
Tenno, zmaten, nenalezl okamžitou odpověď. Uvědomil si, že nedokáže podržet svůj zen v každém okamžiku. Stal se Nan-inovým žákem a studoval dalších šest let, než dosáhl takového stavu.

Co má dělat zbožný člověk?

Mnich se zeptal Ummona: "Co by měl činit zbožný člověk?"
Ummon odpověděl: "To vůbec nevím".
Mnich se zarazil: "Jak to, že to nevíte?"
Ummon řekl: "Mně docela vyhovuje nevědět to!"

Nebe a peklo

Jeden velký drsný samuraj jednou zašel za malým mnichem a doufal, že získá tajemství vesmíru. "Mnichu", řekl hlasem uvyklým na neustálou poslušnost, "nauč mě něco o nebi a pekle". Malý mnich vzhlédl k mocnému válečníkovi s klidem. Pak po chvíli řekl samurajovi s naprostým opovržením, "Naučit TEBE něco o nebi a pekle? Tebe bych nemohl naučit vůbec nic. Jsi špinavý. Smrdíš. Tvoje ostří je rezavé. Jsi ostudou, hanbou samurajů. Okamžitě mi zmiz z dohledu. Nemohu tě vystát!" Samuraj zuřil. Začal se celý třást vztekem, který jím cloumal. V obličeji celý zrudl; vzteky nemohl mluvit. Rychle a zuřivě vytasil svůj meč a zvedl ho nad hlavu, připraven mnicha setnout. "To je peklo," řekl klidně malý mnich. Samuraj byl zaražen. Omráčen. Pokorou a oddaností tohoto malého muže, který nabídl svůj život, aby mu dal tuto lekci o pekle! Pomalu sklonil svůj meč, naplněn vděčností, a z důvodů, které nemohl vysvětlit, se v jeho srdci nenadále rozhostil mír. "Děkuji mnichu", řekl samuraj. "A to je nebe," řekl jemně mnich. 

Mistr Gisan požádal mladého žáka, aby mupřinesl vědro vody a ochladil mu lázeň. Žák vodu přinesl a když ochladil lázeň, vylil zbytek na zem. "Hlupáku," nadával mu mistr. "Proč jsi zbytkem alespoň nezalil květiny? Tady nesmí přijít nazmar ani kapka!"  

Když se ptali Banzana, jak mu přišlo pochopení, odpověděl, že se to stalo, když jednou zaslechl na tržišti tento rozhovor:
"Dejte mi nejlepší kus masa, který máte," poroučel si zákazník.
"Všechno co nabízím je nejlepší," odpověděl mu řezník. "V mém krámku nenajdete kousek masa, který by nebyl nejlepší."   

Nový příchozí omluvně řekl mistrovi: "Přišel jsem s prázdnýma rukama." "Tak to odlož!" prohlásil mistr. "Já jsem s sebou nic nepřinesl, tak co bych měl odložit?" zeptal se návštěvník. "No tak to s sebou vláčej dál!" opáčil mistr. 

Džóšú se cvičil v zenu u mistra Nansena až do jeho smrti. Jednoho dne se Džóšú Nansena zeptal: "Co je to cesta?"Nansen odpověděl: "Duch všedního dne je cesta."Džóšú se ptal: "Máme o ni usilovat?"Nansen odpověděl: "Usiluješ-li o ni, už jsi ji propásl."Džóšú se ptal dál: "Jestliže o ni neusilujeme, jak pak můžeme vědět, zda jsme na cestě?"Nansen řekl: "Cesta nemá nic společného s 'věděním'. Vědění je jen slepé vnímání. Nevědění je mámení. Jestliže nakonec, bez usilování, cesty dosáhneš, je jako širý prostor nebe - jasná a prázdná. Nemůžeš si to vynutit ani tím, ani oním způsobem. Proč chceš násilím určovat, co je správné a co špatné?" V tom okamžení se Džóšuovi dostalo satori.

Student se zeptal: "Co je Zen?" Mistr odpověděl: "Je přímo před tvýma očima." Student se zeptal: "Jak je možné, že to nejsem schopen vidět?" Mistr odpověděl: "Protože máš postoj 'já a mé'." Student se zeptal: "Uvědomím si zen, když se přestanu držet představy 'já a mé'?" Mistr odvětil: "Jestliže tu není žádné 'já', kdo si potom chce uvědomit zen?" 

Mladý zenový mnich se ptá svého mistra: "Co mohu udělat pro záchranu světa?"Mistr odpovídá: "Tolik, co mužeš udělat pro to, aby ráno vyšlo slunce.""Ale k čemu pak jsou všechny mé dobré činy a všechno, oč se snažím?" ptá se mnich zklamaně.Nato mistr: "Pomáhají ti, abys byl bdělý, když slunce vychází." 

Žák: "Jaká je podstata skrývající se ve všem?" Mistr: "Jediný měsíc se zrcadlí v každé louži." 

Jeden vášnivý šachista si v čase, keď začal hľadať duchovné oslobodenie, po každej prehranej partii myslel, že zlyhal. Potom bol dva roky v učení u slávneho rabiho a myslel si, že zlyhal, keď vyhrával. Potom bol tri roky žiakom súfijského mudrca a naučil sa, že zlyhal, keď prehral, ​​ale mal z prehry dobrý pocit. Stále ešte nebol spokojný a odišiel na štyri roky do Himalájí, kde sa od veľkého jogína naučil, že zlyhal, keď vyhral, ​​ale necítil sa preto previnilo. Nakoniec narazil na majstra zenu. A čo sa stalo počas niekoľkých týždňov? Konečne sa naučil, ako sa správne tiahne pešiakom!

Šachový majster sa rozhodol navštíviť zenový kláštor, aby sa naučil viac o zenovej filozofii. V kláštore sa stretol s zenovým majstrom, ktorý mu dal za úlohu hrať šach s jedným z mníchov. Majster však pridal neobvyklú podmienku: ak šachista prehrá, bude musieť opustiť kláštor, ale ak vyhrá, mních bude musieť opustiť kláštor.

Šachista začal hrať s veľkým sústredením a postupne získaval prevahu. Všimol si však, že mních je veľmi nervózny a bojí sa prehry. V tom momente šachista pocítil súcit a rozhodol sa urobiť chybu, aby mních mohol vyhrať. Zenový majster, ktorý sledoval hru, zastavil partiu a povedal: "Dnes si sa naučil dve dôležité veci: sústredenie a súcit. Teraz môžeš zostať v kláštore a pokračovať v štúdiu zenu."